Morče patří k nejčastěji chovaným domácím mazlíčkům, protože má mnoho vlastností, pro něž je vhodné i pro začátečníky. Je nenáročné, nešplhá, nehrabe, snadno si zvyká na přítomnost lidí i jiných zvířat v domácnosti a ke kousnutí se uchyluje jen málokdy.

Pokud se něčeho vyleká, obvykle se snaží spíše utéct nebo ztuhne a přitiskne se co nejvíce k podkladu v naději, že si ho domnělý nepřítel nevšimne.

Morče domácí přicestovalo do Evropy ze zámoří – z Jižní Ameriky. Jeho předkem je zřejmě morče divoké, ovšem doba, kdy ke zdomácnění došlo, je zahalena tajemstvím. Určitě to bylo již před 5 000 lety, je ale docela možné, že jihoameričtí obyvatelé chovali domácí morčata mnohem dříve.

Dnes existuje mnoho typů, lišících se délkou a strukturou srsti, zbarvením i velikostí. Dokonce známe i morčata zcela bezsrstá, která mohou chovat i lidé s některými typy alergií.

V přírodě žijí morčata divoká ve skupinách až 10 jedinců a také jejich zdomácnělí příbuzní mají rádi společnost. Ale pozor: ve skupině by měl být jen jeden dospělý samec, který ji vede a hlídá. Případné soky totiž samec na svém území nestrpí a chov více samců pohromadě je možný jen tehdy, když nejsou poblíž samice.

Mláďata bývají v jednom vrhu nejčastěji tři nebo čtyři, hned po narození vypadají jako dokonalé zmenšeniny dospělých a záhy začínají ochutnávat pevnou stravu.

Morčata jsou poměrně hlučná a neustále se dorozumívají pestrou škálou zvuků od tichého spokojeného mručení po pronikavé pískání, kterým se dožadují potravy nebo vyjadřují pocit ohrožení.